Tentokrát svůj příspěvek napíši jako dopis:
Moji milí, co máte proti tomu, když si někdo své utrpení k stáru zkrátí? Mladého života je škoda. Mladý může udělat pro společnost hodně, může být šťastný, nebo aspoň spokojený, může mít potomky, může pomoci starším. Proč ale nepřát odchod někomu, kdo není zdravý, kdo cítí, že už není pro společnost užitečný? Proč bránit v odchodu někomu, koho to tu už prostě nebaví? To mi připadá zvrácené. Proč musí být smrt smutná, proč to musí být utrpení? Proč by nemohl být odchod z života hezký? Ne, nebojte se, neotvírám okno, ani nemám v šuplíku prášky. Já nejsem zatím smutná. Dokonce mám chuť žít, ale člověk by měl mít i v této oblasti svobodu.
Dané téma jsem pochopila jako pokyn k tomu přimět staré lidi aby byli veselejší a spokojenější. Tak jim začnete radit. No, to umí každý. Na internetu je těch návodů plno. Jenže opravdová spokojenost vzniká kdesi uvnitř nás. Tu si musí každý sám vybudovat a buduje ji od mlada. Těch protivných nebo smutných nebo zavilích starých lidí je hodně, asi víc, než mladých. Víte co, dejte jim pokoj. Možnosti k realizaci tu jsou. Nechte to na nás, stařečcích a stařenkách. Vy, mladí se tužte, snažte a budujte si zázemí, abyste na konci života pocítili štěstí nebo aspoň uspokojení.
Karolina Světlá napsala: Když chceš poznat co je to radost, jiným radost připravuj.
Jiřina