Motto: Mám proč žít…

Letos se, jak doufám, dožiji 77 let. Je to hezké číslo? Nebo si mnozí vrstevníci řeknou, že „to za moc nestojí?“ Ale vždyť je to úžasné! Chodím a chodím ráda, nic jiného mi nezbývá, auto vlastní vinou neřídím, ani ho nemám a nechybí mi. Občas se poveselím s vnoučaty, (na ty ale příliš nespoléhám, rostou, mají svoje zájmy, kterým občas nerozumíme a oni, také občas, koukají na nás jako na exoty), někdy vyrazíme s manželem do restaurace, ale hlavně mám své koníčky. Hraju divadlo ve Werichově vile a to zejména pro školní mládež a čerpám často energii z „puberťáků“ i prvňáčků. Někdy chodím na vycházky, organizované Elpidou a vybírám si zajímavé programy či lekce tamtéž. Scházím se s dlouholetými kamarádkami z původního zaměstnání, (známe se od roku 1968!), a ještě nás neomrzelo poklábosit si a občas pomluvit i naše stárnoucí protějšky. To mi připomnělo, že v dubnu se koná sraz naší „základky“ ve Slaném – samozřejmě se tam vypravím a je mi fuk, že už nejsem ta štíhlá modrooká a žádoucí, jakou si mě spolužáci pamatují, vždyť nám čas „nadělil“ všem stejně. Vždy se těším na lekce divadelní improvizace, které absolvuji spolu s aktivními učiteli či lektory dramatických kroužků někteří jsou velmi mladí, velmi obdařeni fantazií a humorem a mně je s nimi dobře, jelikož společně s nimi můžu tvořit a smát se.

Středeční odpoledne mám vyhrazeno pro divadlo Ponec, kde jsou lekce pohybu, tance a zpěvu pro seniory, vedené profesionálními umělci, zde si protáhnu své, občas dost bolavé, tělo, neboť nyní na jaře je třeba zvelebit zahradu, - ideální činnost pro vytvoření bolavého hřbetu.

Samozřejmě, že stáří na mne „juká“ ze všech koutků, avšak nemám příliš času se jím zaobírat. I když musím přiznat, že ne všechno je „procházka růžovým sadem“. V září mi operovali prasklou šlachu v rameni, fuj, to to bolelo! 6 týdnů jsem měla „připaženo“ v ortéze a dosud nevzpažím, i když pilně rehabilituji, avšak něco se zřejmě nepovedlo. I nás navštívil covid, který jsem vloni na podzim zvládla, ale manžel skončil na jipce na dýchacím přístroji, vypadalo to skutečně nedobře, po čtrnáctidenním pobytu v nemocnici musel být ještě dalších 14 dní na kyslíku a dosud má potíže. Také u stolu, kde se scházíme s kamarádkami, nás ubývá. Přesto si uvědomuji, že i toto k životu patří a je zbytečné žehrat.

Někdy se mi, pravda, vstává poněkud obtížně, ale když pomyslím na své denní plány, spojené s mými zálibami a setkáváním s lidmi, které mám ráda a na kterých mi záleží, nevyskočím sice jako čiperka, ale vím, proč vstát a jít. Ani nemám čas přemýšlet o tom, že jsem měla před pár lety infarkt, a že se podle toho mám chovat a sebelítost si nehýčkám, stejně mi to nepomůže. Prostě sklenku vínka neodmítnu a dobré jídlo mě také potěší.

Teď je ten prav ý čas, kdy můžeme dělat co nás baví a nikdo, vyjma opotřebované tělesné schránky, nám v tom nebrání.

Kdybych seděla zavřená doma u televize, nebo zírala do počítače, zalykala se nespokojeností a blbou náladou, neměla bych přátele, ani zážitky s nimi spojené a stejně – zíráním do počítače dobrou náladu nevykřešeš a nevykřešeš…

Mám ráda život, jaký je, dobré lidi kolem sebe, špetku humoru, svobodnou mysl a jestli Pán Bůh dá, tak ať je to tak i nadále, ale bez toho ruského šílence.

Renata