“Myslím na to, jaké by to bylo nebýt”

Dnes jsem zase skoro nemohl vstát z postele. Já vím, že je to nemoc, vím, že mám depresi, ale strašně to bolí. Opravdu mám pocit, že to fyzicky bolí a je mi všechno líto. Ten život je strašně těžký. Od té doby, co syn zemřel, uplynuly už tři roky, ale pro mě je to pořád jako včera. Doma už o tom nikdo nechce slyšet. Kamarádi mi říkají, že na to mám zapomenout, přestat skuhrat a žít dál. Ale to mi nedává smysl.

Ještě tu měl být, byl to tak skvělý chlap, má malé děti. Ten kdo měl umřít, jsem já. Já už mám svůj život za sebou. Jsem tak unavený. Někdy ani nechci s nikým mluvit. Není co vyprávět, v mém životě se nic nového neděje. S ženou už si nic neřekneme, nevím, s kým tady žiji. Na vnoučata jsem unavený, ale snažím se, ty přeci za nic nemůžou. Myslím na to, jaké by to bylo nebýt. Konečně by to přestalo bolet…

Někomu na Vás záleží!

kde vyhledat pomoc