Maléry si užívám. I ve stáří.

Bývala jsem plánovací typ. Před lety, ještě v pracovním procesu, jsem měla soupis všeho, co budu dělat až přijde důchod. My důchodci máme vlastně každý den dovolenou. Takoví neandrtálci si tenhle přepych nemohli dovolit. Museli si obstarávat potravu lovem až do smrti. Jakou výhodu máme my. Sice taky nakupujeme abychom jedli, ale dostáváme na to bez práce peníze. A to si pořád stěžujeme – na zdraví, na politiku, na počasí, na mladé, protože my jsme byli lepší, nás nikdo neposlouchá, no prostě všechno je špatně.

Neskrývám, že jsem se na důchodovou volnost těšila. Pronásledovala mě sice obava, že peněz nebude tolik, kolik bylo doposud. Útěk manžela za mladší a krásnější překazil i mou naději, že umře dřív a já získám vdovský příplatek. (Omlouvám se všem vdovám, kterým se manželství povedlo.) Uklidňoval mě však pohled na popsaný papír body vysněných činností, které jsem tenkrát nestíhala. Stala se ale zajímavá věc. V důchodu taky nic nestíhám. Už si ani neberu k snídani plánovací blok. A to byla vždycky moje sobotní ranní zábava. Přesný časový víkendový rozpis na minuty. Počínaje praním, přes přípravu jídel, pečení, mytí nádobí, úklid až po vyčištění zubů před spaním.

Zrovna vloni, před zdražením plynu, mně líný plynař odmítl přijít na pravidelnou povinnou revizi kotle. Prý starý křáp. Donutilo mě to tedy k vyhledání, sice po delší době, dobrého plynaře na výměnu nového, kondenzačního kotle. Dotaci jsem už samozřejmě nedostala. Ale současně mě napadlo, vlastně to byl náhlý nepromyšlený impulz z krátké návštěvy mé dcery, ať udělám rekonstrukci kuchyně, abych nebyla pořád nervózní z praskajícího stropu. Samozřejmě, že mě v tom nechala samotnou. Místo tří týdnů jsem žila přes tři měsíce s telefonem u ucha v rozkopaném, cihlově zaprášeném baráku a nevěděla, jestli to tak nezůstane navěky. Taktickou vyhrůžkou se mi však podařilo docílit, že zedník zapomněl na Covid celé jeho ubohé rodiny a práci do týdne dodělal.

Teď, po roce, si snídaně užívám u kuchyňského okna a ze vzdušné moderní kuchyně pozoruji jarní zahradu. Na ní je taky pořád co dělat. Nořit ruce do hlíny a vidět za sebou kopec vytrhaného plevelu, který se tam sice zakrátko znovu objeví, ale teď je záhon upravený a natěšený na plesovou sezónu přírody.

Těším se na to taky. A zase se dá dělat tolik věcí. Třeba postavit vázu s pivoňkami na stolek do stínu pod třešní, vzít barvy a i když neobratně vytvořit obraz „Zátiší s pivoňkami“. Nebo o tom napsat. Možná to i zajímavě vyfotit a pak o tom diskutovat v kruhu seniorfotografů, kam pravidelně docházím s radostí. Ještě se těším na to, že otrhám první třešně, zavařím, upeču bublaninu a rudé plody rozdám sousedům pro děti. I když se s mnohými naše vztahy vesměs pohybují v ovzduší tichého nepřátelství. Pozor, ne se všemi!

Prostě všechno se v životě nepovede. Třeba sousedé, nebo letos na jaře počasí. Pomrzly květy meruněk a čeká to i hrušeň. Možná i tu třešeň, zima je už dlouhá. Občas se v hlavě projde černý funebrák minulosti. Co na něj platí? Dobrá kniha, notebook, abych nezapomněla, vidina léta a cestování, posezení s přáteli u sklenky vína, kino, nejlépe Lucerna, nějaká výstava, nebo jen obyčejná procházka kolem řeky v podvečer, když se slunce zastaví na větvích stromů a nechce se mu ještě opustit tu krásu kolem sebe. Tak jako to máme my všichni.

Je tolik věcí, které bych chtěla ještě poznat, tolik zajímavých míst, které jsem nenavštívila, tolik otázek, na které chci najít odpovědi. Proto se mi ještě nechce sklouznout z té pomyslné, třeba už chatrné, větve života.

Dráža