Mám pro co žít.

Jsem již mnoho let, raději to ani nepočítám, v důchodu, ale po celou dobu stále aspoň částečně pracuji. Má to tu výhodu, že to co dělám, mohu dělat hlavně pro zábavu a kontakt s lidmi. Ač mi to leckdo nebude asi věřit, ale nyní žiji nejhezčí údobí svého života, protože konečně žiji svobodně svůj život, ve kterém se mohu věnovat svým zálibám a koníčkům a nikdo mi nic nevnucuje ani nenařizuje. Občas, když se mi nechce vařit, mohu si dát oběd v restauraci, když mám chuť, jdu do divadla, kina či na výlet. Činnosti, které v době, kdy jsem byla vdaná, byly většinou nesplnitelným přáním.

Samozřejmě by bylo příjemné si nějaké ty roky ubrat, kdyby se to dalo, ale proto se aspoň ty stávající snažím prožít v klidu. Myslím, že už si to konečně zasloužím.

Nejsem náročná, mám radost a potěší mě, když mi autobus nebo tramvaj před nosem neujede, z hezké knížky, kterou si přečtu i z pěkného slunečného dne. Mám ráda i svůj malý byteček, ve kterém se cítím skvěle i alej javorů, kterou mám před okny, barvících se od zelené přes žlutou a na podzim až do rudé... Abych se v prázdném bytě necítila tak sama a měla se o koho starat, žijí tu se mnou a obveselují mě svým štěbetáním moje tři andulky.

Samozřejmě i mně občas něco bolí a trápí, to k věku patří, ale snažím se si to nepřipouštět, přečkat to a nefňukat a hlavně s tím nikoho neotravovat. Celý život jsem si musela sama se vším poradit a všechno zvládnout, jak práci tak i starosti a problémy svoje i mých dětí a snažím se o to i dnes, i když je to někdy těžké.

Občas bych si přála, aby se mě někdo zeptal, jak ti je, jak se máš, nepotřebuješ s něčím pomoct, netrápí tě něco, ale bohužel, nikdo takový není, a já si za léta už zvykla, že nejsem tak zajímavá a smířila se s tím, že když si s něčím nevím rady, musím o pomoc požádat. Hlavně doufám, že pokud tu budu, budu samostatná a zvládnu si své potřeby větší měrou obstarat.

Moje nejlepší kamarádka, se kterou jsme probíraly holčičí věci, nastálé situace a navzájem se radily, mi letos umřela a hodně mi chybí. Přátelily jsme se více jak šedesát let, znaly své zvyky i rodiny. To je stinná stránka, že přátelé kolem nás ubývají a místo na svatby, chodíme jen na pohřby. Asi se nedočkám svateb mých vnoučat, ale ráda bych se dočkala toho, jakou školu nebo povolání si zvolí, jak se jim v životě bude dařit a jací lidé z nich vyrostou.

Takže, mám pro co žít!

Olga